Ema Valentin

Tři rány po kousnutí

Rob kráčela po prašné cestě s jediným cílem — stát se Odmořovačkou. Cesta, po které kráčela, byla stejně prašná jako každá jiná cesta ve WORIDII a ona po ní šla sama — i když v batohu na zádech jí spala uvelebená kočka. V hlavě jí pořád zněl hlas její matky, snažící se ji přesvědčit, že to co dělá je špatný nápad, je to nebezpečné a že by to neměla dělat.

Sevřela popruhy svého batohu silněji a zrychlila. Čím dál byla od své Osady, tím líp.

Robenea byla vždy neobyčejné dítě. Každý v Osadě to věděl, ale nikdo se o tom nezmiňoval. Byla divoká, chvíli neposeděla a hlavně — nebyla vůbec jako její máma.

Což byla docela velká věc, protože její matka, Autumn, byla místní bylinkářka. Jedna z nejdůležutějších členů celé komunity. Všichni Jarni v okolí na ni spoléhali a Rob — což je oblíbená verze jejího jména, takže se toho budeme držet — měla pokračovat v rodinném řemeslu.

Až na to, že ona to tak nechtěla.

Rob ani nevypadala jako její matka. Na Jarni byla nezvykle malá a nevypadala ani trochu jako lidi z okolí. Její kůže byla trochu tmavší a její vlasy hustší.

Taky byla více tvrdohlavá a trochu potížistka. Nebyla nejhorší z nejhorších, opravdu se snažila nebýt. Snažila se zůstat v klidu, jít s proudem a dělat to, co by měla — ale to bylo očividně proti její podstatě. Už jako malá měla neukojitelnou touhu objevovat svět a prozkoumávat místa, která byla daleko za hranicí toho, kam se jako dítě směla vydat. Kolikrát její máma málem umřela strachy když se její jediná dcera vydala úplně sama do lesů.

Takže Rob věděla, že její máma nebude moc nadšená z toho krátkého vzkazu, který jí zanechala v kuchyni.

Neutíkala z domu, to ne, přestože se to tak mohlo zdát. Nepohádala se, nepředcházelo tomu žádné rodinné drama — prostě musela jít. Tohle byla její šance, její jediná šance stát se Odmořovačkou, a to bylo něco co opravdu, ale opravdu moc chtěla.

Problém ovšem byl v tom, že to chtěla ona, ale její blízcí zase tak moc ne. Vždycky se našla myriáda důvodů, proč by si to měla rozmyslet a proč by raději měla následovat příkladu své matky a stát se lečitelkou.

Jenomže v celém WORIDII nebyla síla, která by ji udržela v Osadě. Vždyť snila o dobrodružství a tomhle povolání už celá léta.

Všichni ví, že lidstvo se dělí do tří Větví. Na Jarni, žijící v souladu s přírodou; Aristokraty, s jejich kulturou postavenou kolem těžké techniky a Trolly. To je něco, co ví každé malé dítě, ale věci bývají zřídkakdy takhle jednoduché. Mezi Větvemi vznikly tři takzvané Květy — tři cechy, ve kterých lidé ze všech Větví spolupracují na řešení společných problémů.

Jsou tu Historikové, jako já. Sepisujeme příběhy a studujeme minulost, aby nebyla zapomenuta a aby se už nikdy neopakovala. Naším posláním je být písaři, kteří zaznamenávají všechny důležité události a informace.

Většina Historiků necestuje tak jako já, ale osobně zastávám názor, že WORIDII musíte znát, abyste o něm mohli psát.

Pak jsou tu Obes Tetras. Ti mají na starosti medicínu, léčitelství a také přivádí děti na svět. Stejně jako u Historiků, kdokoli z kterékoli Větve může přijít přímo do jejich ústředí a pokusit se stát členem. Poměrně dobře se ví, kde se tato místa nacházejí a lidé ze všech koutů země a ze všech Větví se tam pravidelně vydávají — i když je pravda, že Trollové o něco méně než ostatní.

Třetím Květem jsou Odmořovači. Podle informací, které máme dnes, byli prvním Květem, který se původně zformoval a nejspíš proto nemají žádnou centrálu. To má poměrně složité historické vysvětlení, které není podstatné pro tento příběh, ale abych to zkrátil: Odmořovači existují, aby chránili lidstvo před následky našich vlastních chyb. Jako Květ vznikli pravděpodobně hned po Válce, protože bylo potřeba se vypořádat s následky genetických experimentů, které prováděla Čtvrtá Větev. Cestují po WORIDII a pracují tam, kde jsou v danou chvíli potřeba. Nemají žádné konkrétní místo, kde by se pravidelně scházeli, ale občas se po dohodě setkávají na náhodně zvolených místech. Není zrovna jednoduché zjistit, kde a kdy se takové setkání uskuteční, když nejste Odmořovačem. Ale když to někdo zvládne, prošel první částí příjmacího procesu, protože tahle setkání jsou jediné místo, kde se můžete stát učedníkem.

Když Rob opouštěla domov, neměla žádné další upřesňující informace o tom, co ji bude v rámci příjmacích testů čekat. Jen věděla kam musí jít a kdy tam musí dorazit. Poprvé ve svém životě se sama vydávala do neznáma.

I když, ne úplně poprvé.

Stalo se to, když bylo Rob 13 let. To je přesně ten věk, kdy je na děti nahlíženo pořád ještě jako na děti, ale oni sami už se vnímají jako dospělí a chtějí, aby s nimi bylo zacházeno jako s dospělými. Rob byla vždycky potížistka, popudlivá a tvrdohlavá. Věděla, že se chce stát Odmořovačkou hned od první chvíle, co se dozvěděla, že Odmořovači existují. A tak nehledě na to, co si myslela její komunita, dělala všechno pro to, aby se tak stalo.

Takže v jeden furtrob, místo toho by šla do školy, se rozhodla vydat za dobrodružstvím — jít se podívat k jednomu ze zapomenutých vojenských objektů zanechaných napospas přírodě po konci Války.

Bylo to nebezpečné? Jistě. Byl to opravdu špatný nápad? No, pokud byl, já jistě nejsem tím, kdo by to měl posoudit, protože v jejím věku jsem dělal to samé a určitě jsem z toho nevyvázl tak hladce jako ona.

Ozbrojila se klacíkem — špičatým klacíkem — a vydala se přímo do jámy lvové. Doslova. V tu chvíli se nebála, ale později dospěla k názoru, že si jen nedovolila se bát.

Budova byla stará a postavená z betonu. Materiálu, který Rob v podstatě až do té chvíle pořádně neviděla. Určitě ne z blízka, ne pořádně, protože Jarni staví všechny své stavby ze dřeva nebo z kamene. Beton byl pokrytý mechem a při dotyku se maličko drolil. V tu chvíli si připadala víc naživu než kdy předtím, jako by cítila zvláštní spojení s něčím co ještě neuměla pojmenovat.

Jak tohle všechno vím? Řekla mi to. Jsem totiž tak trochu její kmotr.

Rob dorazila na křižovatku brzy. Počítala s tím. Přece je lepší dorazit dříve než později, ne? A tak se uvelebila na stromě, který stál poblíž. Snědla něco z jídla, které si vzala s sebou, nakrmila Cheechu a přespala tam. Chytrý tah, pokud to chcete vědět. Je to bezpečnější než spát na zemi, když jste sami mimo obydlené oblasti.

Když se vzbudila, slunce už bylo na nebi. Bylo to chladné ale slunečné pospi a na druhé straně cesty už stála skupinka hovořících lidí. Ti o její přítomnosti samozřejmě věděli, protože přeci jen — tohle byli Odmořovači, ne jen ledajací pocestní. Určitě si všimli děvčete na stromě.

Rob sešplhala dolů, protáhla se a zhluboka se nadechla. Dobře. Věděla, že dostat se sem byla pravděpodobně ta lehčí část. Co teď? Má počkat? Má za nimi zajít a rovnou se představit?

Naštěstí tohle rozhodnutí nakonec nemusela udělat. Než se Rob nadála, jedna z žen už mířila směrem k ní a přátelsky na ni mávla.

Rob se narovnala a pozdravila ji zpátky stejným pohybem ruky.

„Zdravím. Čekáš tu na nás?“ promluvila ta žena ještě předtím, než došla dostatečně blízko, aby se zastavila.

„Čekám. Já jsem…“

„To nechme na později. Zatím si pojď sednout a počkáme na ostatní.“

Rob nijak neprotestovala. Nebyla zvyklá na takové chování, ale nijak jí to nevadilo. Trochu ji štvalo, že se nestihla představit a že se nemohla zeptat na tu spoustu věcí, které by chtěla vědět. Takže jen přikývla a vydala se za ní. Přeci jen, nechtěla se hned z úvodu dostat do potíží.

Chtěla vědět, co se bude dít dál. Chtěla vědět, kolik lidí asi očekávají a kolik z nich bude mít šanci stát se Odmořovačem. Místo toho ale sledovala, jak se žena vrátila ke své skupině a jak se všichni zdánlivě nenápadně podívali na Rob.

Neměla z toho dobrý pocit. Nejspíš to bylo tím, jak skupina najednou ztišila svou debatu.

Teď mohla jen čekat.

Jistě, přišla se podívat na ten starý bunkr, jak jinak. Obešla ho, zkontrolovala okolí a pak jen chvíli koukala na vstup. Možná, že toužila po dobrodružství, ale pořád jí bylo 13, takže jít dovnitř sama bylo něco co i ona vnímala jako nebezpečné. Tohle by přece mohlo stačit, přesvědčovala sama sebe, zatímco se snažila alespoň zahlédnout něco uvnitř.

Byla statečná a tohle bylo určitě víc než statečné pro někoho jejího věku, aby prokázal, že se nebojí. Ale tady to neskončilo.

Když už se otáčela k odchodu, uslyšela zvuk přicházející zevnitř. Její prvotní instinkt byl vzít nohy na ramena autéct odtamtud, ale přemohla se a na chvíli se jen poslouchala.

Tam dole nebyla žádná příšera. Už slyšela příšery. Sice z bezpečí jejich Osady, ale slyšela. A tohle nebyla příšera. Tohle bylo něco jiného, známého a přitom tam neobvyklého na místě, jakým bylo toto.

Potom se zvuk ozval znovu a tentokrát už si byla jistá.

Bylo to kočičí mňaukání.

Rob se otočila zpátky ke vchodu, zakoukala se do temnoty uvnitř a nadechla se.

„Čičiči?“ zkusila zavolat v naději, že ji to zvířátko snad uslyší a vyjde ven samo.

Počkala a zkusila to ještě párkrát, ale velmi rychle jí došlo, že ten chudáček je nejspíš ztracený nebo zaseklý někde uvnitř.

Nejrozumnější řešení by bylo rychle se vrátit domů, říct dospělým co se stalo a nechat to na nich. To by se ale nejspíš dostala do problémů za to, že šla takhle sama na průzkum.

Nebo mohla vejít dovnitř, najít kočku, zachránit kočku a až pak jít domů. Nikdo by nemusel nic vědět.

A navíc — snila přece o tom, že se stane Odmořovačkou! Tohle byla její chvíle. Žádný Odmořovač by se přece nenechal zastavit nějakou temnou chodbou.

Až mnohem později se měla dozvědět, že temné chodby velmi často zastavují většinu Odmořovačů a ti ještě k tomu nikdy nechodí do nebezpečných míst bez Vyprošťovače — někoho, kdo je dostane pryč, pokud je to potřeba. A taky že Odmořovači se do podobných míst vydávají s mnohem více znalostmi, než má teď ona.

Když vcházela, vzala si s sebou kuklu Svítibrouka ve skleničce. Tu teď jen vytáhla, sevřela svůj špičatý klacík co nejpevněji v ruce a udělal krok směrem dovnitř.

Snažila se o tom moc nepřemýšlet, protože si byla jistá, že kdyby nad tím o trochu déle přemýšlela, nevyhnutelně by dospěla k závěru, že tohle skutečně byl špatný nápad.

Na křižovatku dorazilo víc takových, jako byla ona. Tedy, víc takových kteří sem přišli přidat se k Odmořovačům, ale nikdo kdo by jinak byl jako ona. Ze všech chlapců a děvčat byla nejmenší, ale to jí nijak nevadilo — byla zvyklá na to, že je již tradičně nejmenší v okolí.

Všichni seděli potichu. Nikdo z nich se očividně neměl do nějakého nezávazného hovoru o počasí nebo navazování přátelství, což celkem dávalo smysl.

Skupina Odmořovačů se taky rozrostla a slunce už bylo vyskoko nad obzorem. Vypadalo to, že se o něčem dohadují. Postávali po skupinkách a mluvili jeden přes druhého, ale nebylo slyšet žádný křik nebo vidět nějaký konflikt.

Rob jen vše tiše pozorovala a snažila se pochytit co nejvíc to šlo, zatímco Cheecha spala na jejím klíně. Rob nikdy nebyla přebornicí v čekání, ale pro tentokrát se soustředila na to, aby seděla v klidu.

Tohle bylo důležité a bylo to důležité pro ni osobně.

A tak čekala.

Sledovala, jak si Odmořovači povídají a přitom si vyměňují nějaké knihy a svitky. Poslouchala a slyšela fragmenty slov, z nichž většině nerozumněla.

A v hlavě jí pořád zněl hlas její mamky, opakující, že tohle není dobrý nápad.

První věc, kterou Rob zjistila když vešla do bunkru byla, že si s sebou měla vzít alespoň dvě kukly Svítibrouka. Budova neměla žádná okna a temnota uvnitř byla dechberoucí. Takovou temnotu ještě nikdy neviděla. Vzduch byl zatuchlý, vlhký, chladný a byl cítit plísní. Její smysly se z nějakého důvodu vyostřily a ona opatrně pokračovala dál.

Měla štěstí, že kočka i nadále mňaukala, takže nebylo tak těžké odhadovat správný směr. Byla tam totiž spousta místností a chodeb a Rob se začínala bát, že se ztratí.

A tak začala patou za sebou dělat rýhu do prachu na zemi, aby za sebou nechala stopu, kterou bude moct následovat zpět.

Měla strach, to ano. Ale zároveň se cítila víc naživu než kdy předtím.

Tohle bylo ono. Dělala to, po čem vždycky snila a bylo to ještě zábavnější, než očekávala.

„Čičiči!“

Kočka jí odpověděla jěště hlasitějším zamňoukáním. Už musela být blízko.

Vzduch byl hustší a horší, páchnul mnohem víc a tížil ji při každém nádechu. Těžko se jí dýchalo, ale stejně pokračovala.

Pokud tam dole byla uvězněná živá bytost, musela se alespoň pokusit jí pomoct. Nehledě na její ambice stát se Odmořovačkou, pořád byla Jarni. Měla silné vazby na přírodu a všechny živé tvody. Záleželo jí na každém z nich, nehledě na cokoli.

Vešla do jedné větší místnosti. Tady už viděla lépe, protože v betonovém stropě zela asi metr široká díra. Světlo se dovnitř probojovávalo skrze větve a listí, které ji částěčně zakrývaly, ale i tak se nějaké dostalo dovnitř.

Jen kousek od místa, na kterém stála Rob, byla v podlaze mnohem větší díra. Mňaukání naprosto jasně přicházelo odtamtud.

„Ach, Patronky, lehčí jste mi to udělat nemohly, co?“ zamumlala si pro sebe se sarkasmem tak vlastním všem třináctiletým. Pak se opatrně přiblížila k okraji jámy a podívala se dovnitř, zatímco si dávala pozor, aby její nohy nebyly na hraně.

Uvnitř byla opravdu kočka.

Maličká, dost možná ještě koťátko. Na tuhle vzdálenost neuměla Rob rozeznat ani jeho barvu, ale očividně mělo strach.

„Tak dobře, mrňousi. Musím vymyslet způsob, jak tě dostat ven.“

Jenomže už v tu chvíli věděla, že aby to kotě dostala ven, bude muset sama vlézt dovnitř.

Zabralo snad celé hodiny, než se Odmořovači vrátili zpět k Rob a ostatním, aby je hezky postavili do řady — nebo Rob to alespoň jako hodiny přišlo. Nebylo pro ni nic nudnějšího než sedět na jednom místě a na něco čekat. Tentokrát to alespoň bylo čekání na něco důležitého. Vrátila Cheechu zpátky do jejího pelíšku v batohu a narovnala se. Podívala se na Odmořovače, kteří stáli naproti. Fajn. Ať už čekala na cokoli, tohle bylo ono.

„Přátelé,“ začala ta samá Odmořovačka, která předtím mluvila s Rob a umlčela tím veškerý šum. „Moc nás těší váš zájem. Lidé jako vy jsou pro Květ Odmořovačů životně důležití a i kdyby vám to dneska nevyšlo, jsme opravdu rádi, že jste dorazili.“

Robina pozornost tikala mezi mluvící ženou a ostatními Odmořovači, kteří si pořád mezi sebou něco pošeptávali. Dobře, takže tohle bude nějaká forma zkoušky. Jistě, nemůžou přece nechat jen tak každého se přidat, počítala s tím. Ale stejně ji to znervóznilo.

Ničí budoucnost by neměla stát na jediné chvíli, na jediné zkoušce, na kterou máte jen jeden pokus.

„Jsou tu mezi námi Odmořovači, kteří mohou přijmout učedníky. Takže bych vás požádala, abyste se představili a řekli nám, proč byste se měli stát jedním z nás. Tohle není tyjátr, nemusíte z toho žádné drama. Chceme jen fakta. Vaše nadání, schopnosti, znalosti, zkušenosti, motivace — cokoli. Teď vám dáme ještě trochu času se připravit a za chvíli se do toho pustíme.“

Mezi Robinými konkurenty to trochu zašumělo, ale ona sama už to ani nevnímala. Snažila se totiž najít ta správná slova, zatímco prsty bezmyšlenkovitě přejížděla po svém pravém předloktí.

Teď víc než kdy dříve byla ráda, že tehdy vlezla do toho starého bunkru.

Teď jí to totiž mohlo změnit život.

Dostat se dolů do té jámy nebyl skutečný problém. Skutečný problém byl, jak se potom dostat ven i s tím kotětem.

Neměla s sebou žádný provaz, ale díky Patronkám, že alespoň trosky a suť v jámě vypadaly pevně a že by se po nich dalo šplhat. Bylo potřeba jen prokázat odvahu a zachovat klid.

Rob uměla obojí.

Opatrně sešplhala dolů — přeci jen se nechtěla pořezat nebo si nějak jinak ublížit. Ideální plán byl dostat se dovnitř, popadnout kočku, dostat se ven a nikdy, nikdy o tom neříct mámě.

Pomalu slézala dolů. Ve chvíli kdy se její nohy dotkly země, kočka přestala mňaukat a začala syčet. To neměla nic společného s Rob, tam se prostě některé kočky občas chovají.

Nejspíš by bylo jednodušší odtamtud zachránit psa než kočku, ale Rob měla být Odmořovač. Určitě zvládne jednu malou kočku.

Kočka, jak už to kočky dělávají, ji ihned přesvědčila o opaku. Stáhla se do nejvzdálenějšího rohu díry a znovu zasyčela.

Rob byla do všeho vždy až moc hrr, ale věděla, že zvláště tady by jí to jen přitížilo. Vydechla a ruce spustila podél těla. Prostě se snažila nevypadat jako hrozba. Pomalu mrkla, zatímco se koukala na kočku, aby jí dokázala, že jí nechce ublížit.

Tenhle trik ji naučila máma.

„Hej, chci ti pomoct, ano?“

Kočka přestala syčet. Rob se přikrčila a udělala k ní několik opatrných kroků, aby se podívala, jak že to kotě vůbec vypadá. Bylo opravdu maličké, chundelaté, vyděšené a ztracené. Ještě pořád neviděla zřetelně, jakou má barvu, ale to ji zrovna v tuto chvíli netrápilo.

„No tak, pojď,“ začala opatrně směrem ke koťátku. „Chci ti jen pomoct. Dovol mi to, ano?“

Kotě tomu, nepřekvapivě, nerozumnělo. Ale něco v Robině hlase zjevně ho trochu uklidnilo.

Prozatím si Rob své malé dobrodružství náramně užívala. Sice jí nebylo úplně nejpříjemnější být tady dole v té díře, ale zachraňovala zvířátko. Což bylo něco, co Odmořovači taky dělají a navíc to bylo i velkou součástí její kultury.

Žádná živá bytost nemohla přijít k újmě, dokud tam byla ona.

Pomalu položila svůj klacík na zem a sáhla do batohu. V něm měla kousek kozího sýra, což byla dost možná jediná věc, která jí teď mohla získat důvěru tohoto malého kotěte.

Odlomila si několik malých kousků a položila si je na dlaň. Opatrně si dřepla nabídla je koťátku. A čekala. Měla spoustu času, pořád bylo pospi a ona si stejně naplánovala nějakou rezervu.

Kočka ucítila jídlo a tak se pomalu vydala k Rob, z níž nespouštěla svůj pohled. Rob čekala, pořád ve dřepu. Kotěti to chvíli trvalo a jí začalo docházet, jak nepohodlnou pozici si pro své čekání vybrala. Ale kleknout do té špíny si opravdu nechtěla a navíc jakýkoli rychlý pohyb by mohl kotě vyděsit.

Prostě to musela vydržet.

Kočička naštěstí brzy přišla, očichala si sýr a pak ho začala jíst. Rob se musela usmát. Bylo to přece jen malé kotě, které by nemělo být na takovém nebezpečném místě.

Stejně jako ona.

Rob přecházela tam a zpátky přes cestu a neustále si opakovala co měla v plánu říct. Zvali si je k sobě jednoho po druhém, takže každý měl soukromí na to, aby se sám představil. To bylo milé, ale Rob byla moc vynervovaná na to, aby to uměla ocenit a moc vystresovaná na to, aby jen seděla a čekala. Rukama taky neustále cvičila a mávala, sama pro sebe, aby se trochu uklidnila.

Přestala až ve chvíli kdy se jeden z Odmořovačů vydal k nim. Zastavila se, sledovala ho pohledem a tentokrát se nesnažila nějak působit — prostě měla strach. Chtěla, aby ji vzal jako další a zároveň toho bála.

Odmořovač mířil přímo k ní.

Cítila, jak se jí svírá hrdlo.

„Pojď se mnou,“ řekl ten muž a nebyla v tom ani trocha zlého úmyslu. Vlastně to znělo velmi vstřícně. Když se později snažila rozvpomenout na události toho dne, nepamatovala si jak ten muž vypadal, nebo který z Odmořovačů to byl. Nejspíš byla moc vystresovaná, aby dávala pozor.

Přikývla, vzala si batoh se spící Cheechou a následovala ho.

A zároveň se snažila moc nepřemýšlet nad tím, jak důležité budou následující minuty pro zbytek jejího života.

Chvíli trvalo, než se spřátelila s touhle kočičkou, ale ne tak dlouho, jak se Rob obávala. Bylo to jenom malé kotě, malá kulička chlupů, ztracené na tomhle opuštěném místě. Chtěla zjistit, jestli je to sameček nebo samička, ale chundelatá srst jí to nedovolila.

Podařilo se jí nalákat kotě do batohu — to byl jediný způsob, jak se oba mohli dostat ven, protože Rob potřebovala obě ruce ke šplhání.

Rob věděla, že slunce už se pohnulo a její plán byl jít přímo domů, říct všem že to kotě našla v lese a o tomhle se nikdy nikomu nezmínit. Možná by se někdy mohla vrátit a prozkoumat některé z ostatních místností. S lepší výbavou, samozřejmě. Vzala by si více světla a provaz, aby si mohla značit cestu.

Pořád s sebou měla svůj špičatý klacík. Když šplhala, zastrčila si ho do batohu a pak ho zase vytáhla. Byla to spíš záležitost sebedůvěry, protože moc dobře věděla, že by s tím nedokázala ničemu ublížit.

Jarni mají silnou vazbu na přírodu a nikdy, za žádných okolností, neubližují živým tvorům a věcem. Nečekal by je za to žádný trest, to ne. Žádní soudcové ani soudy — prostě by to nikdy neudělali. Každý Jarni to má zakořeněné hluboko ve své duši a přijde jim to tak automatické jako dýchání. Pokud by se to stalo, Jarni by nebyl nijak potrestán — protože se to jednoduše nikdy neděje.

Sebeobrana pro ně byla v podstatě jedinou výjimkou. Byly tu případy toho, že když se bránili, Jarni zranili některé z těch větších, děsivějších stvoření tam venku — dokud to nebylo schválně, bylo to v pořádku.

Pointa ke které se snažím dostat je následující — přestože její klacík byl špičatý, Rob by ho nikdy nepoužila k bodnutí čehokoli. To prostě nepřicházelo v úvahu.

Každopádně, naposledy se rozhlédla po místnosti, spokojeně se usmála, hrdá sama na sebe a vyrazila k východu. Šťastná, že si zaznačila cestu, znovu vstoupila do temnoty chodeb.

Rob se zhluboka nadechla. Naproti ní postávala a posedávala skupina Odmořovačů a všichni vypadali, že je opravdu zajímá. Tohle byla její chvíle zazářit, skutečně dosáhnout toho, po čem vždycky toužila a ona byla připravená, takže to přece nemohlo být tak těžké.

Až na to, že v tu chvíli zapomněla většinu toho, co chtěla říct — jak už se to ve stresujících situacích stává.

„Můžeš začít,“ oználil jí jeden z Odmořovačů. A opět, kdyby se jí později někdo zeptal, který z nich to byl, nevěděla by.

Dobře, Rob. Tohle zvládneš, řekla si pro sebe a pak se usmála.

„Takže, jmenuji se Robenea, jsem Jarni a je mi 17 let.“ Už její první věta zvedla obočí pár přítomných a to ji trošičku rozhodilo, takže se odmlčela na dost dlouho, aby to mohlo být vnímáno jako prostor k dotazům.

„Se vší úctou, nevypadáš moc jako Jarni.“

Rob se podívala směrem odkud to přišlo. Ach, jistě, její výška. „Já vím,“ pokrčila rameny a rozhodla se to dále nerozebírat. Ta poznámka sice nezněla zle, ale ona nikomu žádné vysvětlování nedlužila.

„Ale Jarni opravdu jsem. Moje matka je léčitelka a já se od ní opravdu hodně naučila, ale nikdy jsem to nevnímala jako svůj životní cíl. Není… nechci abyste mě špatně pochopili, já chci pomáhat lidem, jen to prostě nechci dělat tak jako ona. Necítím k léčitelství tu vášeň, tím to asi je? A Odmořovačkou chci být tak dlouho že už ani nevím jak…“

Odmlčela se, aby se zamyslela nad tím, co chce říct dál. Odmořovači vypadali, že poslouchají a to bylo dobré, ale na druhou stranu neměla by své motivace rozebírat zbytečně dlouho.

„Prostě mě to vždycky přitahovalo. Pomáhat lidem řešit problémy s různými tvory a taky pomáhat těm stvořením samotným.“

Spousta z nich přikývla. Tohle byl základ jejich přesvědčení — Rob to věděla, proto to taky řekla — takže to, že to zmínila, jí dost možná přidalo nějaké ty body.

„To je určitě dobře. Ale co tě dělá výjimečnou? Proč si myslíš, že bys tohle mohla dělat?“

Rob se znovu zhluboka nadechla. V pořádku. Tohle si zkoušela.

„Stát se Odmočovačem je něco, co chci opravdu dělat. Jsem schopná, učenlivá a udělám pro to všecho. Zvládla jsem sama vyřešit několik menších zamoření v naší Osadě. I když většina z nich byli jen Pukavci. Odnesla jsem je na louku, to je jejich přirozené prostředí. Taky umím celkem dobře běhat, skákat, šplhat a zvládnu ošetřit spoustu různých zranění.“

Dobře, tohle bylo dobré. Rob si byla čím dál tím víc jistější sama sebou.

„Taky s sebou všude beru Cheechu, je to moje kočka a ta umí vycítit všechny tvory. Častokrát mě před nimi varuje. Jsme dobrý tým.“

„Zvířecí parťák. Chytré,“ zaslechla Rob jednu z žen v davu. Musela se pro sebe usmát.

„Dobře, ale co něco většího? Setkala ses někdy s Obrem? Tam venku nejsou jehom brouci Pukavci. U těch to nejhorší, co se ti s nimi stane je, že budeš pár robů smrdět. Ale jsou tu i nebezpečné věci, víš?“

Tentokrát si Rob všimla kdo mluvil. Byl to starší muž, očividně jeden z Odmořovačů, a u sebe měl tři různé tašky a vypadal… no ne úplně udržovaně. Vypadal jako někdo s kým se nechcete moc zdržovat. Koukal se na ni a skoro ji propaloval pohledem.

Vypadalo to, že jí nevěří.

„Já vím,“ odpověděla Rob co nejupřímněji to šlo a podívala se přímo na něj. Z nějakého důvodu to působilo osobně. Jako by ji ten chlap z principu neměl rád.

Kdyby Rob nebyla tak vystresovaná, možná by si všimla, že všichni kolem ní se na muže, který právě promluvil, dívali s určitým znechucením.

„Je náctiletá, Vaghu,“ vstoupila do toho ta žena, která předtím mluvila s Rob. „Ti obvykle nepotkávají Vlkoleny.“

Ten muž, Vagh, se jen zašklebil. „Jistě, ale to nemění nic na tom, že tam venku jsou a je trochu důležitější se umět vypořádat s nimi než s Pukavci, že ano?“

Žena vypadala, že by ho nejraději praštila, ale neudělala to. Jen si přála, aby už víc nemluvil.

V tu chvíli Rob pomalu zvedla ruku, aby přitáhla pozornost zpátky k sobě, a když se tak stalo, na obličeji se jí objevil vítězoslavný výraz.

„Když už se ptáte,“ naklonila hlavu na stranu a v tu chvíli jí patřil celý svět, „potkala jsem něco většího.“

S těmi slovy si vyhrnula pravý rukáv a zadívala se tomu muži přímo do očí.

Tohle bylo doslova její eso v rukávu.

Rob se zastavila ve chvíli kdy kočka v jejím batohu začala vyvádět. Bez toho aniž by si ho sundala sáhla do batohu a vytáhla kotě ven.

„Co se děje, maličké?“ zeptala se Rob, ne že by tedy očekávala nějakou odpověď. Kupodivu ale dostala jednu celkem srozumitelnou.

Kotě se zadívalo do temnoty a zasyčelo.

To bylo znepokojivé. Rob toho moc neviděla, protože kokon který měla svítil jen maličko, ale kočky, ty ve tmě vidí dobře. Přeběhl jí mráz po zádech a ona automaticky udělala krok dozadu, co možná nejtišeji. Bez toho aby vydala jakýkoli další zvuk položila kotě na své rameno a to vklouzlo zpátky do batohu.

Něco bylo ve tmě přímo před ní.

Až teď jí došlo jak hloupé bylo nikomu neříct kam šla. Teď byla sama v temnotě, mezi ní a východem bylo pravděpodobně něco živého a nikdo nevěděl, že tu je.

Ale měla svůj špičatý klacík, Svítibroučí kokon a s trochou štěstí to kotě syčelo jen na duchy nebo na nějaké malé zvíře.

Snažila se uklidnit dostatečně na to, aby se mohla vydat dál, ale to už nemusela.

To něco se rozhodlo za ni a s vrčivým zasyčením to skočilo přímo po ní.

Rob neměla moc času reagovat a i kdyby měla, nejspíš by toho nebyla schopná. Neměla nejmenší tušení co to je, ani jak se s tím vypořádat, takže jen zvedla ruce v zoufalém pokusu uchránit si obličej.

A než se z toho vůbec stačila vzpamatovat, ucítila ostrou bolest v předloktí.

Mezi Odmořovači to zavřelo. Pokud se Rob nepodařilo je zaujmout předtím, teď už určitě ano. Muž, který se jí na to původně zeptal k ní udělal pár kroků — kupodivu ani přes svou vizáž nijak nesmrděl. Naklonil se k ní, aby na ty stopy po kousnutí na jejím předloktí pořádně viděl. Nechytil ji za paži a ani se jí nedotkl, jen na ni zíral jako kdyby viděl zázrak.

Pak se na ni podíval s upřímným překvapením ve tváři.

„Jaktože nejsi mrtvá?“ zeptal se a tentokrát v jeho tváři nebylo nic pohrdavého. Ptal se naprosto upřímně.

Rob to poznala a sama věděla, že je to vážné téma. „Měla jsem štěstí. Když mi bylo 13 let, tak jsem šla…“

„Ne,“ přerušil ji ten muž možná trochu moc hrubě. „Neměla jsi štěstí. Kousl tě Zmijochrt. Jaktože jsi pořád naživu?“

Ta otázka ji zaskočila. Ano, věděla, že to bylo vážné, ale její máma jí vždycky říkala, jaké měla štěstí. Tři dny měla horečky a pak měsíce zaracha, takže věděla, že to bylo vážné. Ale nikdy ji nenapadlo, že to bylo takhle vážné.

„Co tím myslíte? Kouslo mě to a já měla horečku a nejspíš jsem i trochu halucinovala a pak to přešlo a já…“

„Děvče,“ promluvil k ní. „Tihle jsou smrtící. Nikdo z nás nikdy nepotkal osobu, která by přežila kousnutí Zmijochrtem.“

Rob na něj zírala, zděšeně a překvapeně. „Cože?“

Věděla, že ji ta věc kousla. Ta ostrá, pálivá bolest se nedala ignorovat a bylo nemožné si jí nevšimnout. Vykřikla a udělala několik kroků zpátky, nějak se jí podařilo nepustit ten klacík. Moc toho neviděla a neměla nejmenší tušení proti čemu vlastně stojí.

Rána na její ruce překvapivě moc nekrvácela. I v slabém světle, které měla, jasně viděla tři stopy po kousnutí na jejím předloktí, formující tupoúhlý trojúhelník. A nebolelo to tak, jak očekávala, ne. Pálilo to.

Musela se dostat ven. Z nějakého důvodu, přestože byla k smrti vyděšená, tak nepanikařila — i když zcela upřímně, moc si z té situace od této chvíle nepamatovala. Logicky si to vysvětlovala tím, že to způsobil jed, kterému už v tu chvíli byla vystavená. Později ale měla být tahle její teorie vyvrácena.

Pravděpodobně se to tedy odehrálo nějak takto. Rob použila svůj klacík jako štít, uchopila ho oběma rukama a s křikem, nejspíš aby tu věc vyděsila, vyrazila do chodby. Neměla moc na výběr, potřebovala se dostat ven a tohle byla jediná cesta, kterou znala. Neměla čas na to aby se schovávala a hledala jinou cestu — vždyť ji to kouslo.

Neodvratně narazila přímo do toho stvoření. Pokusilo se ji to kousnout znovu, ale Rob — tentokrát víc než připravená — zvládla použít klacek jako návnadu a tvor se zakousl do něj. Nepamatovala si moc a nebylo toho moc vidět, ale na chvíli to spatřila — Zmijochrta.

Pro ty, kteří se s podobným termínem nikdy nesetkali, Zmijochrti jsou poměrně vzácný a extrémně nebezpečný pozůstatek Války. Převažují názory, že je Čtvrtá Větev vytvořila z chrtů — což bylo podle všeho plemeno psů šlechtěné před Válkou, dnes již ztracené — a zmijí. Jsou rychlí a smrtící a jen málokdo po setkání s nimi přežije dost dlouho na to, aby o tom mohl vyprávět.

„Je to něco jiného,“ prohlásila jedna z Odmořovaček a založila si ruce na hrudi. „Možná to vypadá jako kousnutí Zmijochrta, ale určitě to nic takového není.“

„Ale je,“ opáčil ten muž a pořád se koukal na jizvy. „Říkala jsi, že se to stalo před čtyřmi lety?“

Rob jen přikývla. Nevěděla jak jinak by měla v dané situaci reagovat, když teď všichni Odmořovači zkoukli její předloktí.

Vagh se ušklíbl a otočil se na ostatní. „Měl jsem pravdu, pamatujete? Měl jsem pravdu. Vyhrál jsem.“

Žena, která původně mluvila s Rob, se zamračila. „Ne. Nemáme nejmenší tušení jestli to byla ona a jestli je to vůbec pravda.“

„Je to pravda, koukej. Kolem rány jde jasně vidět známky poškození po jedu. Tohle je Zmijochrtí kousnutí. A ona je očividně naživu a v pořádku.“

Rob nechápala co se děje, ale nemohla se zbavit dojmu, že tahle konverzace už není s ní, ale o ní. A to se jí opravdu nelíbilo. „Může mi někdo vysvětlit co se to tu děje?“ zeptala se, možná až moc naštvaně a nahlas.

Odmořovač Vagh se na ni podíval a zvedl obočí. I když říkat tomu obočí by nejspíš bylo až moc velkorysé. Přesnější by bylo označit to za hromadu chlupů, které rostly bez jakéhokoli uspořádání na místě, kde by obočí mělo být.

„Napsala jsi Květu Odmořovačů dopis? Před čtyřmi lety, potom co se to stalo?“

„Napsala,“ odpověděla Rob, které pořád unikal smysl této debaty. „Nikdy mi na něj nikdo neodpověděl.“

„No, to protože to znělo jako pohádka. Jim. Já na druhou stranu…“ otočil se k Odmořovačům jako kdyby mluvil k publiku v divadle, „…jsem věděl, že je to pravda. A vy všichni mi teď dlužíte.“

Co následovalo bylo tiché mumlání a povzdychy mezi Odmořovači, kteří se ještě víc natlačili, aby viděli Robinu ruku. A ona tam prostě jen stála, koukala se na ně, poněkud zaskočená celou touhle situací. Tiše všechny ty lidi pozorovala, když začali vytahovat nějaké papíry ze svých tašek a kapes a dávat je tomu divnému chlápkovi.

Tohle byla sázka. Rob si nebyla úplně jistá jak se ohledně toho cítila a jak na to chtěla reagovat, pokud vůbec. Tohle nemělo nic společného s tím proč sem přišla a upřímně nevěděla, jestli je to dobře nebo špatně, takže raději jen zvedla obočí a pozorovala je. Snažila se udržet si sebevědomí.

„Já jsem pořád tady,“ promluvila po chvíli, když si všimla že spousta Odmořovačů už si jen povídá mezi sebou. Otočili se k ní a Rob na chvíli zaváhala, jestli nebyla zbytečně drzá. Ale i kdyby byla, vzhledem k situaci ve které byla jí to vlastně ani tak nevadilo.

„Ano, jistě. Chtěla bys nám říct ještě něco?“ zareagovala ta žena, která to tu očividně měla na povel. Rob se na chvíli zamyslela a pak zakroutila hlavou.

„Ne, asi ne,“

„Dobře. Teď kdybys nám dala chvíli než se poradíme a potom si tě zavoláme zpátky.“

Dostala se ven. Nějak. V podstatě si nikdy zpětně nedokázala vzpomenout na to, co se dělo. Poslední co si dokázala vybavit byl její střet s tím stvořením v chodbě.

Podařilo se jí dostat zpět do Osady, kde zkolabovala a několik dní strávila v horečkách — kotě, které zachránila, se od ní ani nehnulo. Když se jí udělalo lépe tak dostala, celkem očekávaně, domácí vězení na půl roku — byla celkem překvapená že to nebyl celý rok — a pojmenovala své kotě.

Cheecha.

Její mamka nebyla dvakrát nadšená z toho, že se její jediná dcera málem nechala zabít a v následujících měsících se ji pokoušela přesvědčit, aby zkusila nějaké jiné povolání.

Dávalo by to smysl. Dávalo by smysl, že se člověk po jednom takovém setkání se smrtí rozmyslí a třeba se místo toho přidá k Historikům, ale to by nebyla Rob.

Pro ni bylo její setkání se smrtí právě tím, co ji přesvědčilo, že tohle opravdu, opravdu ale opravdu chce.

Zavolali si ji zpátky, ale muselo jim to trvat snad víc než hodinu. Rob se vrátila, ruce sepnuté za zády, a pozorovala je. Musela být viditelně vystresovaná, čekat takhle dlouho by rozhodilo úplně každého. Zastavila se, se zrakem upřeným na Odmořovače, a snažila se odhadnout co má očekávat.

„Omlouváme se za to čekání. A omlouváme se za to předtím, kolega A'Bound je pověstný tím, že se neustále o něco sází…“

„A vyhrává!“ přerušil ji dotyčný a ona jen protočila panenky.

„Každopádně. Probrali jsme to a věc se má takto. Vzhledem k tvému setkání se Zmijochrtem, nikdo z nás… jak to říct, nechce riskovat vzít tě za učednici. Nemáme nejmenší tušení co ti to mohlo udělat, jaký to na tebe má vliv. Může tě to zasáhnout, když to budeš nejméně čekat. Už jednou jsi měla štěstí. Poděkuj Patronkám že jsi naživu a zkus něco jiného.“

Rob na ni zírala a cítila jak se jí svírá hrudník. Ne. V žádném případě. Nemohla se jen tak rozmyslet, nechat to plavat a najít si něco jiného. Pro ni nebylo nic jiného, co by chtěla nebo i jen zvažovala. A tohle nebylo fér. Jenom protože se jí stalo něco neobvyklého?

„To je všechno? Protože jsem neumřela? To je jediný důvod?“ zeptala se, ale pořád se nějak zvládala držet. Neplakala. Nedala na sobě nic znát, dokonce se jí ani neklepala brada.

„Ano. Neumíme zaručit tvoje bezpečí. Nemůžeme vědět, že to co neublíží nám náhodou něco neudělá tobě v kombinaci s toxiny, které už máš v sobě. Cokoli by se mohlo stát tou poslední kapkou, která tě zabije. Nemůžeme zaručit tvoje bezpečí a trénovat tě zároveň.“

Rob se na ni podívala. Napadlo ji jak ironické je, že věc, kterou považovala za svou výhodu, se nakonec stala tou jedinou překážkou na cestě k přidání se ke Květu Odmořovačů. Ale v tu samou chvíli dostala nápad a rozhodla se podle něj jednat co nejrychleji, protože jinak by si to mohla rozmyslet.

„Vsadím se, že on by to zvládl,“ pronesla Rob a zvedla paži, aby ukázala na A'Bounda. Ten zvedl hlavu od papírů, které si přepočítával v rukou a podíval se na ni. Až po tom co měla jeho pozornost Rob pokračovala: „Vsadím se, že on by zvládl mě vytrénovat a neohrozit mě.“

„Ne,“ vydechla ta žena tiše a snažila se získat Robinu pozornost. Ta se každopádně zcela soustředila na muže, ke kterému právě mluvila. Pokud se opravdu tak rád sázel a vyhrával…

„Neměl učedníka snad už věčnost, nemyslím si, že je to dobrý nápad…“ zkusila to Odmořovačka znovu, ale bohužel pro ni to mělo na celou situaci přesně opačný vliv než chtěla.

Vagn A'Bound se usmál a zvedl obočí. Když už nic, ta holka měla určitě kuráž. Udělal pár kroků k ní a naklonil hlavu na stranu. Rob se musela ušklíbnout, když viděla jak pokrčil rameny, vracejíc papíry, které ho najednou v podstatě vůbec nezajímaly do tašky a řekl:

„Vsadím se, že zvládnu.“