Ema Valentin

Postarodávnu

Kde jenom začít tohle vyprávění? Ach, už vím. Začnu se svou cestou Dolů. Ve spoustě svých vyprávění popisuji příběhy, které se staly lidem, kteří byli tak laskaví a podělili se o ně. Nebo příběhy, které už jsou dávno zapomenuté. V tomto případě mám ale možnost sepsat vlastní dobrodružství, které se odehrálo před lety.

Všechno to začalo, když mě moje blízká přítelkyně požádala o pomoc. Nebylo to toho léta poprvé a po jejím poslední žádosti jsem se rozhodl, že už se nenechám ničím překvapit. Ale jí se to stejně povedlo.

Moje kamarádka byla těhotná. To byl důvod k oslavě. Když se nastávající rodiče rozhodnout jít za Obes Tetras, je to vždycky skvělá zpráva. A když jeden z nich skutečně může odnosit dítě, tak je to ještě snažší. Ale celá tahle situace byla poněkud… jiná.

Protože, a to jsem věděl celkem jistě, moje kamarádka nebyla u Obes Tetras.

„Cože?“ vybavuji si, že ze mě vypadlo, zatím co jsem k ní vzhlížel a snažil se ujistit se, že jsem jen špatně neodezřel.

„Jsem těhotná. A myslím, že se to stalo Postarodávnu,“ zopakovala nejjasněji jak uměla, skoro jako by nevěděla, jestli je má reakce způsobená šokem nebo tím, že jsem jí prostě nerozuměl.

„To přece není možné,“ zamumlal jsem — možná spíš sám pro sebe, než pro ni.

„No, to řekni tomu dítěti, které čekám,“ zamračila se na mě a bylo jasné, že se není proč hádat. Přece jen, to ona byla těhotná. A celkem jsem chápal, proč je z toho tak nervózní. Vzhledem k její situaci byla poměrně v klidu.

Kdysi, před Válkou ve Starých časech, se většina početí odehrávala právě Postarodávnu. Bylo to jednoduché. Dva lidé se spolu intimně sblížili a tak vzniklo dítě. Matka — většinou — ho potom devět měsíců nosila a porodila. Spoustě žen se to takhle dělo a přesto to pořád dokázalo spoustu mužů překvapit. A dost možná i naopak. Ale to bylo dávno a nikdo ve WORIDII o početí Postarodávnu prakticky nevěděl.

Pro pořádek, aby v tom bylo jasno, já jsem nebyl otcem. Znal jsem ho, ale protože byl zrovna mimo dosah, musel jsem jí pomoct já.

„Dobře, takže čekáš dítě. Neměla bys stejně zajít za Obes Tetras?“ nadnesl jsem, když se po chvíli trochu uklidnila nad šálkem bylinkového čaje.

„Nemůžu. Nevím, nakolik by mi to schválili, vzhledem k tomu, že před početím neproběhly testy a nebylo kontrolované, takže by mohli…“ nedokončila větu a já jsem to po ní ani nechtěl. Nebyl důvod ji zbytečně stresovat ještě víc.

„V pořádku. Ale… co porod? Co když se tam něco pokazí?“

Moje vrána, která v tu chvíli seděla v rohu místnosti, musela vydat hlasitý zvuk, protože se moje kamarádka tím směrem otočila.

„Právě proto potřebuju tvou pomoc. Potřebuju, abys zašel za Obes Tetras a dostal z nich potřebné informace. Čím víc, tím líp.“

Myslel jsem, že jsem jí jen špatně rozuměl, protože to co řekla znělo opravdu hodně praštěně. Ale ona se pořád tvářila vážně a naléhavě.

„Zlato, já jsem historik. Jak podle tebe mám…“

„Jsi Historik, přesně. Tobě to poví.“

Očividně neměla nejmenší tušení, co to pořádně znamená být Historik. Trošku mě to rozčílilo, protože proč by po mě něco takového chtěla? Jsem učenec, ne dobrodruh. A to už nějakou tu dobu.

„Nepoví.“

„A proč ne?“ složila si ruce na hrudi a já, protože ji znám, jsem věděl, že už jsem stejně prohrál.

„Protože oni své znalosti jen tak nesdílí. Musel bych se dovnitř proplížit a ty víš moc dobře, že nejsem…“ Podíval jsem se na ni, ale kdesi hluboko mi bylo jasné, že není nikdo jiný, kdo by to pro ni mohl udělat. A já jsem ji nemohl takhle nechat. Když se na mě podívala a v očích měla slzy, bylo mi jasné, že jí musím pomoct.

„Fajn, udělám to. Teda… slibuju, že udělám co budu moct. Stejně jsem se plánoval vydat Nahoru.“ Raději jsem se podíval jinam, zatímco ona se postavila, natáhla se ke mě a objala mě. Pamatuji si, že se trochu třásla a dost možná i něco říkala.

Bylo rozhodnuto. Měl jsem se vydat Nahoru abych se dostal k Obes Tetras. Samozřejmě, mohl jsem zkusit štěstí i v našem místním centru, ale to bylo trochu malé na to aby se mi podařilo nepozorovaně dostat dovnitř. Místní Obes Tetras znají každého… a mě znali určitě. Mohl bych zkusit nějaké jiné místní centrum, ale obávám se, že výsledek by byl podobný. Musel jsem být rychlý a musel jsem mít kde se schovat — a v úvahu připadala jen jediná možnost.

Řešení bylo vydat se Nahoru do hor uprostřed WORIDII, kde měli ústředí. Byl to pořádný kus cesty, ale nebylo to poprvé a zdaleka ani nejdál co jsem kdy šel.

Takže, hned další pospi jsem si sbalil věci, posadil Eshu, mou vránu, na bidýlko na mém batohu, objal svou kamarádku — která mi pořád děkovala a trochu plakala — a vyrazil Nahoru.

Jsem neslyšící. Nebo spíš, neslyším téměř nic. Občas slyším opravdu hlasité zvuky a taky umím celkem slušně cítit vibrace. Zároveň jsem se poměrně slušně naučil odezírat ze rtů, což mi nejednou zachránilo život. Ale to je příběh na někdy jindy.

Protože neslyším, nosím s sebou svou vránu. Esha je mýma ušima, mým společníkem, mým přítelem a hlavně — mým hlídačem.

Takže jsme šli Nahoru. Byla to poměrně klidná cesta, na které jsem se musel vyhnout několika zakázaným oblastem. To je vždycky nepříjemné a zdlouhavé, ale už mám své zkušenosti se Starodávnými technologiemi, takže už nechci pokoušet štěstí.

Podařilo se nám stopnout nějaké Aristokraty, takže netrvalo moc dlouho, než jsme byli na dohled od Sesterny, ústředí Obes Tetras. To se nachází na úpatí Lučního vrchu a je to stará, i když ne Starodávná budova, postavená pravděpodobně krátce po konci Války. Bližší informace o budově nemáme, protože Obes Tetras nejsou zrovna nejsdílnější.

Historie jejich Květu je ovšem jasná. První zmínky o jejich existenci se datují ke konci Války. Zformovali se z mediků Tří Větví, aby vyřešili poměrně velký problém lidstva. Protože příšerné a nepopsatelné hrůzy a zbraně Války způsobily, že se většina lidí stala neplodnými a bylo potřeba zasáhnout, abychom nevymřeli.

Když jsem tam tak stál a koukal na větrem ošlehané zdi jejich ústředí, musel jsem se sám pro sebe ušklíbnout. Vzpomněl jsem si na svoji kamarádku, které se nějakým záhadným způsobem podařilo počít i bez nich. Ale ano, její situace byla poměrně… jedinečná.

Podzim byl chladný a v horách byl ještě horší — cítil jsem to v kostech. Zrychlil jsem, abych se dostal do města, které jsem měl na dohled. Chtěl jsem to stihnout ještě před západem slunce, kdy se chlad vždycky zhorší. Neměl jsem moc čas uvažovat o velkoleposti budov, když mi mrzl nos.

Kousek od Sesterny se skutečně nachází Město. Není to ani Osada, ani Sídlo. Věděl jsem to, ale stejně mě to nadchlo. Tohle místo spravovali Obes Tetras, jak jsem si pamatoval z hodin historie ještě na Akademii. Ale i kdybych to nevěděl, bylo to zřejmé. Nad branou viselo jejich logo — čtverec, tenkými hranami spojující čtyři tečky — každá z nich reprezentující jednu z jejich expertíz.

Porodnictví, chirurgie, psychologie a farmakologie.

Spi přicházela rychle, takže jsem se rozhodl netrávit moc času obdivováním architektury a raději jsem našel cestu do jediného hostince ve Městě. A pravděpodobně, v celém regionu.

Jsem zvyklý, že na mě lidi zírají a to hned z několika důvodů. Nejvýraznější asi bude to, že chodím s vránou na batohu. To celkem přitahuje pozornost a taky — Historikové většinou necestují. Dokonce jsem si téměr naprosto jistý, že jsem jediný. Každopádně lidi si všímají a šuškají si. Nevadí mi to. Proč by mi mělo vadit něco, co stejně neslyším?

A tak jsem uzavřel nejdelší, ale zároveň nejjednodušší část mého plánu. Dostat se na místo. Až když jsem si sedl a vybral si jídlo, došlo mi, že nevím co dál.

I když ne, měl jsem nápad. Opravdu matný nápad, spíš jen myšlenku — nebo spíš fragnent myšlenky. Věděl jsem, že tam nemůžu jen tak nakráčet hlavním vchodem, protože by mě nepustili dovnitř bez patřičného důvodu. Kdybych měl nějaký problém, to ano. To by byli víc než nadšení mi pomoct. Ale já tu byl kvůli porodům. I kdybych jim zvládl lhát o tom, že jsem budoucí otec, musel bych se zaregistrovat. A kdybych jim řekl, že jsem jen zvědavý jak to probíhá a co by se mohlo stát, řekli by mi, že se nemám strachovat, že oni to zvládnou. To je prostě součást jejich filozofie. Protože měli nad vším vždy dohled, nebylo třeba děsit nastávající rodiče detaily.

Problém ovšem byl, že to byly právě ty detaily, které jsem potřeboval znát.

Nebylo to jednoduché. Napadlo mě, že se převleču za Obes Tetras, budu se vydávat za zdravotního bratra a dostanu se dovnitř. Samozřejmě vymyslet a udělat to byly dvě naprosto odlišné věci. I kdyby všechno šlo tak jak jsem si plánoval, pořád jsem neměl nejmenší tušení kde bych měl začít. Ani jsem nevěděl jak jejich Květ funguje a bylo mi celkem jasné, že mi to jen tak někdo neřekne.

Ale nedošel jsem tak daleko jen abych seděl za stolem v hostinci a litoval se. Ve svém životě jsem zvládl překonat větší překážky než Obes Tetras.

Takže druhého dne jsem se vydal do Města a jeho okolí, abych se seznámil s prostředím a terénem. Bylo to poprvé, co jsem něco takového plánoval. Věřte mi nebo ne, ale i neortodoxní historik jako já většinou nepodniká tajné mise, takže jsem si dával pozor, abych neztroskotal na neznalosti prostředí.

Zjistil jsem tři věci. Zaprvé, Sesterna byla obehnána kamennou zídkou. Ne moc vysokou, ale byla tam a určitě by to mohl být problém, pokud bych musel vzít nohy na ramena. Nebyl jsem si jistý v jaké situaci bych to musel dělat, ale mám rád, když vím kudy ven.

Zadruhé, dovnitř a ven proudily davy studentů. S tím jsem počítal a spoléhal jsem to — tehdy jsem byl mladší a mohl jsem se jednoduše vydávat za jednoho z nich. A vzhledem k tomu, kolik jich bylo, jsem doufal, že by jejich evidence nemusela být tak důsledná.

Přeci jen, nemyslím si, že kromě mě se tam kdy vloupávalo moc lidí.

A jako třetí jsem zjistil, že své oblečení nechávají prát mimo Sesternu, ve Městě. Každé ráno projel hlavní a jedinou ulicí Města vozík plný špinavého oblečení, až na jeho samotný konec. Tam se nacházela prádelna a zároveň moje vstupenka do Sesterny.

Nejsem zloděj. Nikdy jsem nic neukradl, takže bych rád upozornil na to, že oblečení, které jsem si půjčil pro tuto svou misi jsem po ní taky řádně vrátil.

Ano, byl jsem na misi. Líbilo se mi jak to zní. Připadal jsem si pak jako hrdina, jako protagonista jednoho z těch Starodávných příběhů, které jsem četl v Knihovně za svých studentských let.

Až na to, že já jsem sice byl hrdina a moje dáma v nesnázích byla určitě v nesnázích, ale označovat ji za mou dámu by určitě dost naštvalo jednoho muže, kterého znám.

Každopádně, půjčil jsem si — způsobem, který bych radši nepopisoval — oblečení, strávil ještě jednu noc v hostinci a rozhodl se zkusit své štěstí s infiltrací druhý den.

Oblečení mi sedlo perfektně, ale pocit jsem z něj měl opačný. Možná to bylo tou nebesky modrou barvou. Nebo typickou čepicí, kterou Obes Tetras nosí. Ale neuměl jsem se zbavit pocitu, že mě každý musí hned prokouknout. Ale i přes to jsem opatrně posadil Eshu do vnitřní kapsy kabátu, který byl taky součástí uniformy, a nadechl se. Dost možná to byl jeden z nejvíce stresujících momentů mého života.

Nehledě na to, jak to mohlo dopadnout, musel jsem to zkusit. I kdyby mě chytili, nemyslím si, že by mi udělali cokoli špatného. Ale doufal jsme v lepší výsledek.

Opustil jsem hostinec zadním vchodem a vyšel na ulici. Snažil jsem se působit co možná nejsebevědoměji to šlo. Což byl oříšek, protože moje uši seděly v kapse mého kabátu. Ale věděl jsem kam mířím a měl jsem za to, že mám plán — a to v tu chvíli stačilo. Dohnal jsem jednu z větších skupinek studentů, kteří byli ve Městě očividně pro snídani. Viděl jsem, že někteří z nich jí rohlíky, zatímco si povídali a mířili k Sesterně.

Jsem si celkem jistý, že si povídali, protože občas ke mě dolehl smích celé skupiny, ale neviděl jsem jim na rty a tak jsem jen doufal, že si se mnou nikdo nebude chtít povídat. Držel jsem se konce skupiny a šel jsem s nimi, oči pořád na stopkách. Sledoval jsem záda studentů přede mnou a čekal, až dorazíme na místo. A doufal jsem, že Esha zůstane potichu.

Zvažoval jsem, že bych ji s sebou nebral, ale upřímně, nechtěl jsem to riskovat. Mohl jsem se dostat do nějaké situace ve které by mohlo být rozhodující slyšet a… nikdy jsem bez ní nikam nešel.

Ukázalo se, že infiltrace jí šla skvěle a mě, očividně, taky. Nebyly tam žádné kontroly, protože, upřímně, proč by měly být? Když jsem prošel vstupní branou do Sesterny, byl jsem tak nadšený, že jsem skoro chtěl skákat radostí.

Samozřejmě, to jsem nemohl, že ano.

Vešel jsem se skupinou dovnitř do budovy. Interiér vstupní místnosti vypadal přesně tak, jak jsem čekal — laskavá ale zároveň neosobní barva zdí, béžový nábytek a květiny v květináčích. To vše mi bylo dobře známé z mých návštěv pobočky Obes Tetras.

Květiny v květináčích, ty mě vždycky zarazí. Vyrostl jsem v blízkosti rostlin i přírody, a když tohle vidím, mám vždycky pocit, že to pro ty nebohé kytičky nemůže být příjemné. Vím, nebyl jsem tam abych zachraňoval květiny — i když jsem na chvíli vážně zvažoval, že bych změnil cíl své mise.

Soustřeď se. Detaily o porodech.

Neměl jsem nejmenší tušení, kde bych měl začít hledat. Takže jsem udělal to jediné, co mi v tu chvíli přišlo alespoň trochu logické. Pokračoval jsem se skupinou hlouběji do srdce komplexu a prostě jen doufal, že nenastane žádný problém.

Ale jak nudný by byl život bez nějakých těch problémů, že?

Došli jsme až ke vstupu do jakési místnosti když mi došlo, že jsem zapomněl počítat odbočky — rád bych řekl, že to bylo proto, že jsem byl mladý a pořádně jsem to nepromyslel. Ale myslím si, že bylo prostě tím, jaký jsem. Občas jednoduše zapomenu dělat to, co jsem si tak pečlivě naplánoval. Prostě jsem byl tak unesený tím, že jsem se dostal do Sesterny, že jsem se choval spíš jako dítě s novou hračkou, než jako dospělý s vážným úkolem. Ne, nemyslím si, že dnes bych to zvládl o mnoho lépe.

A druhý problém byl, že u dveří do té místnosti kdosi stál. Starší osoba, která v ruce držela něco, co vypadalo jako seznam.

Seznam studentů.

Trochu jsem zpanikařil. Dovnitř jsem nemohl, aniž by mě odhalili, a na moment jsem měl pocit, že odchod by způsobil to samé. Ale naštěstí jsem byl na konci skupiny. Opatrně jsem ukročil dozadu a doufal, že Esha bude potichu.

Díky Patronkám zůstala naprosto potichu, zatímco jsem se odtamtud pomalu vytratil a zmizel za rohem — jak jsem se tehdy domníval — zcela nepozorován. Od té chvíle to bylo jen na mě. Tedy ne jenom na mě, Esha byla se mnou, ale tu nemůžete poprosit o radu. Zhluboka jsem se nadechl a vykročil jsem do chodby přede mnou.

Snažil jsem se působit sebevědomě. Mám za to, že člověk může vejít v podstatě kamkoli, pokud se tváři dostatečně sebevědomě, a tak jsem se tím řídil. Věřte mi nebo ne — ale pokud mi nevěříte, je trochu zvláštní, že mě pořád posloucháte — fungovalo to. Dokonce jsem potkal pár lidí. Nikdo si ničeho nevšiml.

Pořád jsem neměl tušení kam mířím. V tu chvíli jsem se ale už stoprocentně soustředil na své okolí. Počítal jsem odbočky, dveře, a v hlavě si tvořil jakousi mentální mapu toho místa.

Za chvíli jsem skončil tam, kde jsem začal — doslova. Chodba se napojovala sama na sebe a tvořila komplikovaný, ale v podstatě obdélník nebo snad čtverec — nedokázal jsem určit jestli jeho obvodové strany měly stejnou délku. Teď jsem si ale všiml, že z haly vedou i dvoje schody, jedny nahoru a druhé dolů.

Chtěl jsem vyrazil nahoru. Nemám rád sklepy ani žádný jiný typ podzemních prostor, takže bych vám moc rád řekl, že jsem se vydal do prvního patra aniž bych se vůbec zamyslel nad tím, že bych měl jít do sklepa. Ale takové štěstí jsem neměl, protože přímo přede mnou byla cedule se šipkou směřující jasně dolů.

ARCHIVY. Pokud existovaly nějaké podobné případy Starodávného početí, tam o tom určitě byly záznamy. A možná i zápis o tom, jak v takovém případě vést porod.

Nesnáším sklepy. Jistě, vím, že jsem to už zmínil, ale tak nějak to považuji za podstatné. Kdybyste mi dali na výběr mezi setkáním s Hejkalem a výletem do sklepa, poděkoval bych vám a zvolil si tu první možnost. Patronky při mě, přísahám, že jsem si myslel, že na místě umřu, když jsem zjistil, že budu muset jít dolů.

Slyšel jsem šum. To se obvykle stane když se dostanu do nějaké obzvlášť stresující situace. Nutno podotknout, v tu chvíli jsem se jenom koukal na schody.

„Dobře, tohle zvládneš,“ řekl jsem sám sobě, zhluboka se nadechl a chytil se zábradlí. „Nic to není, klid.“

Bohužel, pro mě to bylo hodně. Ale nemohl jsem to jen tak zabalit. Už jsem byl uvnitř, byl jsem blízko a moje kamarádka se na mě spoléhala, takže… žádné vycouvávání.

Udělal jsem krok dolů. Pomalu a opatrně jsem se vydával hlouběji do srdce budovy.

Byl jsem opravdu vděčný, že jsem s sebou měl Eshu. Představa, že bych to musel podstoupit sám, byla snad ještě horší, než celý tenhle výlet do sklepa. Krok po kroku jsem pokračoval dolů a měl jsem přitom pocit, jako bych snad šel až k jádru WORIDII. Zabralo mi to celou věčnost, nebo mi to tak alespoň připadalo.

Sklep byl temný a působil vlhce. Když se na to dívám zpětně, musel jsem minout nějaký vypínač nebo zdroj světla, ale v tu chvíli můj mozek nepracoval racionálně. V místnosti byly desítky krabic a poliček a všechny se nade mnou tyčily, jakoby se vysmívaly mé zbabělosti.

Ale měl jsem cíl. Nemohl jsem to vzdát, když už jsem byl tak daleko. Navíc, o čem jiném je život než o tom postavit se svým vnitřním démonům.

„Tohle zvládnu,“ zamumlal jsem sám pro sebe, ale jsem si jistý, že to neznělo ani trochu přesvědčivě.

„Tohle zvládnu,“ zopakoval jsem a znovu se nadechl. A pak jsem prošel svůj malý rituál, který mě kdysi naučila moje kamarádka pro chvíle, jako byla tahle. Musím si pro sebe najít něco, čeho se můžu dotknout, něco co cítím nosem, něco o čem zjistím jak to chutná a něco co můžu vidět. Většinou si k tomu lidé najdou ještě něco, co můžou slyšet, ale to u mě tak nějak nejde.

Dotkl jsem se látky svého přestrojení.

Zhluboka jsem se nadechl a nasál jsem vlhký vzduch sklepa.

A klepající rukou jsem našel ve vnitřní kapse zrníčka pro Eshu.

Fungovalo to. Trochu. Když už nic, alespoň jsem se necítil, jako že se za chvíli přidám ke všem těm mrtvým, co padli ve Válce.

„Fajn, dobře, jasně, jistě,“ zamumlal jsem a polkl jsem zbytek svého strachu.

V tu chvíli jsem sáhl do kapsy, abych vytáhl kokon Svítibrouka a abych pustil Eshu. V podstatě mě vychovali jako Jarni a moje pouto se zvířaty bylo vždycky silné. Nebylo pro mě nic důležitějšího, než to, aby byla Esha spokojená.

Jak jsem zmínil předtím, teď už vím, že někde v místnosti musel být zdroj světla. Jen mě to tehdy prostě nenapadlo.

Na takových místech prostě nedokážu uvažovat racionálně.

S kokonem osvětlujícím mi cestu jsem vyrazil do temnoty. V tlumeném světle jsem nějak dokázal rozeznat a vyhnout se všem těm krabicím, které ležely na zemi. Pamatuji si vlhký vzduch, ale jinak v podstatě nevím, jak to tam vypadalo. Rád bych vám do detailu popsal, jak vypadají archivy Obes Tetras, ale nemám nejmenší tušení, třebaže jsem tam byl. A lhát vám nebudu.

Podobně vám neumím popsat, co jsem tam dělal. Postupoval jsem dopředu. To je všechno, co vím. Procházel jsem místnost a hledal jsem jakoukoli indicii o tom, co hledám.

Ale kdybych měl být upřímný, nemyslím si, že jsem si to v tom bodě uvědomoval.

Esha na mém rameni mi poposkočila a já zamrzl. Nemohl jsem to slyšet, ale tohle byl její signál, že nejsme sami.

Zpanikařil jsem a otočil jsem se, očekávaje Patronky ví co — v mém stavu dost možná i příšeru — ale byla to jen nějaká osoba, která ke mě kráčela potemnělým sklepem.

Chvíli mi to trvalo, ale poznal jsem ji. Ne že bych tu osobu znal, to ne, ale už jsem ji viděl. Byla to medička, která předtím šla v čele skupiny. Stála tam, koukala na mě a mluvila. Zvedl jsem ruku se světlem, abych viděl, co říká, ale chytil jsem jen něco, co předpokládám byla druhá polovina věty.

„… a co si myslíš, že tu děláš, co?!“

Otevřel jsem a zase zavřel ústa, jen se na ni usmál a pokrčil rameny. Ano, vím, nebyla to ta nejchytřejší možná věc, ale už jsem vám říkal, že to bylo ve SKLEPĚ?

Podívala se na mě, já na ni, ona taky zvedla obočí, ale neusmála se.

Sakra, napadlo mě. Otočila se, došla ke stěně a rozsvítila světla ve sklepě.

Nikdy, nikdy ve svém životě jsem si nepřipadal tak pitomě jako v tu chvíli.

Vrátila se ke mě a probodávala mě svýma velkýma, tmavýma očima a já věděl, že mě prokoukla.

„Ty nejsi medik,“ prohlásila a i když jsem ji neslyšel, věděl jsem jak štiplavě a chladně to řekla. S rozsvícenými světly už nebyla místnost tak děsivá, ale pořád jsem nebyl v nejlepším rozpoložení.

„Jsem?“ zkusil jsem to, ale ano, nebyla to moje nejlepší lež.

„Znám všechny neslyšící mediky tady a ty mezi ně nepatříš. Kdo jsi?“ přistoupila blíž. Upřímně, byla velmi pohledná, ale přátelsky nepůsobila ani trochu.

Dobře, lhaní nemělo v tom bodě už žádný smysl. Občas je upřímnost správná cesta, i když se to nezdá. „Jsem Historik.“

„A tvé jméno?“ nepohnula jediným svalem. Nevypadala překvapeně, ani nedala najevo jakoukoli jinou emoci. Byla děsivá. Neměli by Obes Tetras být milí a laskaví?

„Nepoužívám ho.“

To už ji trochu překvapilo. No, spíš jen, maličko zaujalo. „To je blbost. Každý má jméno.“

Byl jsem ve sklepě, na důležité misi a ona se zeptá na tohle?

„Mám jméno,“ zvedl jsem pohled a probodl jsem ji jím na oplátku zpátky. „Jen ho nepoužívám.“

To už vypadalo, že jí maličko srazilo hřebínek, i když jen na chvíli. Zmátlo ji to, ale hned pálila zpátky.

Jak se ukázalo, moje nová známá byla ten typ, který se brání útokem.

„Na tom nesejde. Co tu děláš?“ Přímo k věci. Jak jinak. Asi si všimla, že se snažím vyhnout její otázce a nenechala mě.

„Mám úkol,“ začal jsem opatrně. Přeci jen, nemusel jsem jí všechno vyklopit hned.

Nelhal jsem, ne. Jen jsem jí neříkal celou pravdu.

Neodpověděla. Taky na mě nijak netlačila, jen mi zírala až do duše. Později jsem měl zjistit, že to byla jedna z jejích zvláštních schopností — ptát se beze slov. Byl to dlouhý a nepříjemný pohled — ona snad ani nemrkla. Bylo jasné, že budu muset říct víc.

„Koukej, jenom se snažím zjistit nějaké věci, není to nic tak důležitého…“

„Můžu křičet,“ pronesla klidně a mě chvíli trvalo, než mi došlo, že je to výhrůžka. Co jsem jí řekl, očividně nestačilo.

„Nekřič,“ odpověděl jsem jí a zvedl ruce, jako bych jí snad mohl zabránit, kdyby se opravdu rozhodla křičet.

Ušklíbla se, ale nic neřekla.

Měla mě v hrsti. Chvíli jsem se na ni jen koukal.

„Moje kamarádka čeká dítě,“ podíval jsem se jí do očí a zašeptal jsem, ale ona očividně nepochopila, jak důležitá ta informace je.

„Můžu a budu křičet,“ ušklíbla se znovu a, přísahám Patronkám, její arogance mě tak vytáčela, že bych nejraději do něčeho praštil. Ne do ní, to nikdy, ale do zdi? Okamžitě.

„Ne, poslouchej mě. Moje kamarádka čeká dítě. Počaté Postarodávnu.“

Na její tváři se objevila série výrazů. Nejdřív překvapení, potom něco, čemu bych říkal nedůvěra, a nakonec lehké znechucení — celkem pochopitelné, zdá se mi.

„Blbost,“ sykla na mě.

„Pravda. Proč bych ti lhal? Můžeš křičet,“ musel jsem se ušklíbnout, protože na malou chvíli jsem měl navrch. Přeneseně, samozřejmě. Doslova jsem v této situaci měl navrch od začátku, protože má společnice byla menší než já.

„Pitomče,“ zasyčela znovu. „Proč jste nešli ke svým místním Obes Tetras?“

„Je to složitější. Všeobecně. Musím jen získat nějaké informace o porodech a…“

„Jo, protože tak jednoduché to je,“ zamračila se. „Porody jsou komplikované a riskantní, zvlášť když… děláš si srandu, že jo?!“

Byla naštvaná a tak jsem udělal krok dozadu. Než jsem jí stihl odpovědět, pokračovala dál.

„To… se ještě nestalo. Nemáme jediný záznam početí Postarodávnu od… konce Války? Máš vůbec tušení, jak důležitá událost to je? Musí za námi přijít a…“

„Ne,“ přerušil jsem ji a ona se zamračila ještě víc. „Řekl jsem, že ne. Je to její rozhodnutí. A je to složité. Ne.“

„Může to být nebezpečné, ty pitomče!“ zvedla hlas. Neslyšel jsem to, ale poznal i tak.

„Je to její volba.“

„Ale ty jsi otec. Zkus být trochu…“

V tu chvíli jsem zvedl obě ruce na znamení smíru. „Já… nejsem.“

Z výrazu její tváře jsem pochopil, že mi to nevěří ani omylem.

„Koukej, vážně ne. Jsem její kamarád, blízký přítel. Otec je… nemůže tu být,“ pronesl jsem tišeji. Nebylo na mě abych jí cokoli dál vysvětloval.

Její výraz se změnil a na chvíli očividně nevěděla co říct. „Aha,“ zadívala se na mě, „Tak to je…“

„Jen potřebuji detaily o porodech,“ věnoval jsem jí pohled a pokusil se využít vhodné chvíle.

„Ne, ne, ne. To prostě nejde. Potřebuje řádnou péči. A taky, nikdo přesně neví co se může stát a…“ zarazila se a viděl jsem, jak se její tvář rozzářila — jako dítě, které právě dostalo dárek.

Ani trochu se mi to nelíbilo.

„Potřebuje pomoct a já nemůžu jen tak nevyužít takovou…“ po těch slovech se otočila a pravděpodobně pokračovala v mluvení. Když se otočila nazpátek a já mohl znovu číst z jejích rtů, bylo to „Co ty na to?“

Podíval jsem se na ni, zvedl jsem obočí a pravou ruku, abych si ukázal k uchu. „Neslyším, pamatuješ?“

Podívala se na mě a na chvíli bylo vidět, že je jí upřímně trapně, což mě vlastně potěšilo, protože měla alespoň nějaké morální zábrany.

„Navrhuji, že se vydám za vámi a vyřeším ten tvůj malý problém. Tvá kamarádka bude mít potřebnou péči a já u toho budu moct být. Bez urážky, nedokážeš jí sám poskytnout adekvátní pomoc, bez tréninku a bohužel, to si neber osobně, bez sluchu.“

Věděl jsem, že má pravdu, ale nelíbilo se mi to.

„Ehm, tedy… já tě ale neznám. A nejsme z okolí a…“

„Jsem Suzanna,“ opáčila bez zaváhání a já věděl, že jsem získal to, pro co jsem přišel. Chtěla to udělat. Chtěla pomoct. „Můžu jít kam chci, ale až za dva měsíce. To budu hotová se studiem a můžu jít pomoct tvé kamarádce.“

To od ní bylo hezké, ale sebeupřímnější úsměv nedokázal schovat fakt, že to nedělala jen z čiré laskavosti. Očividně ji zaujalo to těhotenství a chtěla u toho být. Ne, že by na tom tak záleželo, pomoc je pomoc. „Dobře,“ přikývl jsem, „to by bylo skvělé. Díky moc.“

„Není za co,“ ušklíbla se Suzanna a já se rozhodl neotvírat debatu o jejích motivacích. Potřeboval jsem její pomoc, takže žádné další hádky. I když ta holka si prostě koledovala o další konflikt a já věděl, že mi to dá všechno pěkně požrat.

„V kolikátém je měsíci?“ zeptala se a já pokrčil rameny.

„To přesně nevíme, ale odhadem…“

„Pro Patronky. Budu tam co nejrychleji to půjde. Ale budu potřebovat mapu. Předpokládám, že tu už bys mi zařídit mohl, když jsi Historik.“ Ona se mi posmívala. Zatracená Suzanna.

„Mohl,“ přikývl jsem a rozhodl se jí nevysvětlovat rozdíl mezi kartografem a historikem.

To byl v podstatě konec mého dobrodružství. Suzanna mě ze Sesterny nepozorovaně vyvedla a slíbila, že přijde a pomůže nám. Když jsem se vracel Dolů za svou kamarádkou, neměl jsem nic víc než Suzannin slib. Věděl jsem, že jsem udělal, co jsem jen mohl, ale přesto jsem se nemohl zbavit toho nepříjemného pocitu nedůvěry. Co když mi lhala? Co kdyby si to rozmyslela a řekla o tom Obes Tetras?Nebo mi prostě nevěřila a nepřijde? Neznala mě. Neměla moc důvodů mi věřit.

Nebál jsem se o sebe. Nevadilo by mi, kdyby o mě někomu řekla, přece jenom moje reputace ani v té době nebyla nejčistší a bylo by mi to jedno. Ale moje kamarádka… Měl jsem za ni zodpovědnost a vracel jsem se, v podstatě, s prázdnýma rukama.

Když jsem se vrátil, posadil jsem ji a všechno jí pečlivě vysvětlil. Vypadala, že velmi rychle pochopila co se stalo.

Taky už na ní začínalo být vidět, že čeká dítě.

„Takže… tahle Suzanna…“ začala moje kamarádka opatrně, „opravdu přijde?“

„Přijde. Nemá důvod nepřijít.“ Myslím, že jsem se snažil co nejvíce zdržet osobních názorů, když jsem Suzannu popisoval. Neměl jsem o ní vysoké mínění, ale byla jedinou nadějí mojí kamarádky. Nemusel jsem pro ni dělat věci zbytečně těžší. Tak jsem si své pocity nechal pro sebe a doufal, že dorazí.

Čekali jsme. Většinu toho roku jsem strávil se svou kamarádkou, taky abychom se ujistili, že její malé tajemství bude tajemství co nejdéle. Zůstával jsem u ní, pomáhal jí s prací a kryl ji. Lidé si samozřejmě začali všímat změn v jejím chování, ale se mnou v domě jsme to vždycky jen odbyli tradičním „asi bychom neměli tak moc flámovat“. To bylo dost na to, aby se předešlo dalším otázkám... A ano, takové chování pro nás nebylo úplně cizí.

Pak jednoho dne konečně dorazila Suzanna. Pamatuji si, že se mi ulevilo, ale zároveň mě to příšerně vytočilo. Byl jsem nadšený, že skutečně dorazila. Ale jen pohled na ten její sebestředný obličej mi stačil, abych si vzpomněl, jak moc mi nechyběla.

Dobře vím, že jako Historik bych neměl nechávat své emoce takhle vstupovat do svého vyprávění, ale musíte pochopit — Suzanna a já se jednoduše nikdy nebudeme mít v lásce.

K mojí kamarádce ale byla úplně jiná. Profesionálka, to jí musím uznat. Byla laskavá a vstřícná, kontrolovala mou kamarádku i s dítětem a starala se o ně. Opravdu dokázala pomoct víc, než bych kdy mohl já.

Děťátko vypadalo v pořádku a nám všem se ulevilo. I když jsem si skoro jistý, že se Suzanna pokusila přesvědčit moji kamarádku, aby i přes to šla za místními Obes Tetras.

A pak jsme jen čekali. V posledních třech měsících těhotenství moje kamarádka skoro neopouštěla dům. Je to zvyk, že v tom období je nastávající, ať už je to náhradní matka nebo jeden z rodičů, v bezpečí speciálního oddělení Obes Tetras — tam je hlídají a starají se o ně. Suzanna udělala co jen mohla — skoro se mi to příčí psát — aby navodila přesně takové podmínky i pro moji kamarádku. Měla na starosti jídlo, teplotu a dokonce i druh tekutin, který moje kamarádka pila. Byl jsem rád, že to vzala tak vážně a vlastně mi ani tak nevadilo, že mě neustále komandovala. Dělal jsem to pro svou blízkou přítelkyni. A udělal bych to znovu.

Problém byl termín porodu. Normálně se vším vybavením umí Obes Tetras určit den narození téměř přesně. My jsme museli jen čekat a doufat. I když Suzanna tvrdila, že všechno je v pořádku, všiml jsem si, že úplně jistá si nebyla.

Možná právě proto chtěla abych tam byl, když se to stalo. Nechci zabíhat do detailů, ale… nikdy jsem si porod nepředstavoval takhle. Pamatuji si křik, ten jsem slyšel. Bylo to hlasité… tolik abych to slyšel i já.

Ale všechno proběhlo v pořádku. Byla to dlouhá noc, dlouhá a během ní jsem pomáhal jak jsem jen mohl. Nemá smysl zabíhat do soukromých detailů, tedy až na…

Živě si pamatuji, když se dítě narodilo. Stál jsem v rohu a čekal na to, až mě Suzanna zavolá, kdyby něco potřebovala. Když tu se opatrně postavila s děťátkem v jejím náručí. Neviděl jsem toho moc, ale viděl jsem jak se zarazila.

Moje kamarádka, unavená a vyčerpaná, se nadzvedla na loktech aby se podívala na své plačící dítě. Pak vydechla a zamumlala cosi, co jsem přečetl jako „pro patronky, jistě, že…“ a potom stiskla v dlani kovový přívěsek, která pro ni tolik znamenal. Přitiskla si ho k hrudi a zavřela oči.

Udělal jsem k nim pár kroků a Suzanna se na mě otočila, s dítětem pořád v náručí. Když jsem ho uviděl, pochopil jsem upřímné překvapení v jejích očích. Podívala se na mě a já věděl, že chápe co se tu děje a taky jsem věděl, že už navěky budu jejím dlužníkem.

„Dobře,“ podívala se Suzanna na čerstvou matku a potom na mě. „Myslím, že mi dlužíte nějaké to vysvětlení.“